Archiv 2008

Tábor 2008 - Sádek u Žatce

aneb agility na konci světa

OSA Panda - Praha vás srdečně zve na 1. ročník agility soustředění v přírodě. Plánovaný ranč kam jsme měli ject nakonec nevyšel, proto se nakonec i hýbalo s termínem tábora. První turnus je od 10.8. - 17.8. a druhý turnus od 17.8.- 24.8. (oba termíny již plně obsazeny). Tábor bude v bohem zapomenuté vesničce zvané Sádek. V této vesničce, která je obklopena lesem, za celý den neuvidíte projíždět auto, protože vesnička není  průjezdná. Signál na mobilní telefon najdete pouze na utajených místech, které zná jen pan domácí. :-). Je to ráj pro lidi, kteří si chtějí odpočinou v přírodě se svými psími mazlíčky. Co se týče ubytování, tak k dispozici jsou stany s podsádkou ( ve stanech norm. postele s madrací). Stan je klasický pro dvě osoby, ale vzhledem k velkému počtu stanů je možno spát jednotlivě. Dále je zde jedna chatka pro dvě osoby a v hlavní chatě pokoj pro tři osoby. Cena táboru je 3.400,-Kč, včetně ubytování, stravného (3x denně), pitného režimu, pojištění u dětí, spotřeby vody a elektřiny, výcviku (2x denně), startovného na neoficiální závody konané na konci táboru a super zábavy jak pro děti, tak pro dospělé. V táboře je dále k dispozici sociální zařízení, a ani zde nebude chybět trochu té čundrácké pohody :-) (nebojte wc jsou norm. splachovací a teplá voda ze sprchy taky poteče). Jinak jak již jsem zmiňovala na konci tábora budou neoficiální závody, kde nejlépe umístění obdrží nádherné poháry a ceny, a během celého pobytu bude probíhat celotáborová soutěž mezi skupinami o "Trofej Bílého Tesáka" :-).

 Propozice

INTERNATIONAL ALL BREEDS CUP

Mezinárodní pohár plemen – Maďarsko – Szolnok

6. – 8 .6. 2008

Ve dnech 6. – 8. 6. 2008 jsem se s holčičkami zúčastnila Mezinárodního poháru plemen v Maďarsku. Již úvodem bych chtěla strašně moc poděkovat mojí mamince a mojí kamarádce Moničce, které semnou tuto cestu absolvovaly a byly mou skvělou oporou. Bez nich dvou, bych jistě nestihla přijít na polovinu parkurů včas a bez mamky by jsme s Mončou jistě umřely hlady J. 

Ale hezky všechno postupně. Již velké drama začalo ještě v Praze, 4 dny před odjezdem. Zřejmě cestovní horečka. Aimynka začala mít průjem a zvracet. Hned jsme navštívily veterinu s tím, že nám musí okamžitě pomoc. Teplotu zlatíčko nemělo, tak nám pan doktor dal nějaký uklidňovadla na bříško a šly jsme domů. Jak se blížil odjezd a Aimy se stále nelepšila byly jsme čím dál tím nervóznější. Odjížděly jsme ve čtvrtek ráno, ve středu jsme letěly na veterinu s oběma. Kate si rozkousala nožičku do krve, protože tam měla schované klíště, Aimy sice už trochu lepší, ale furt byla dost zeslábla a mamka málem při té rychlosti na veterinu spadla na schodech. To už jsme se hystericky smály. Nakonec jsme s po střechu naloženým autem vyrazily směr Maďarsko všichni tři a dva psy na palubě.

Cesta byla úmorná, nejhorší byla D1 v ČR kde jsme 2 hodiny stály v zácpě. Celou cestu jsme jely po dálnicích. Jediná kontrola proběhla na Slovensku, kde jsme ukazovaly občanky, u holčiček nic vidět nechtěly (asi vypadaly dost důvěryhodně J). Konečně jsme dorazily na místo určení – kemp ve městě Szolnok, Maďarsko. Dorazily jsme úplně hotový po 8 hodinách a co nás nečekalo. Na vrátnici byl pán, který uměl hovořit pouze maďarsky a koukal na nás jak na zjevení. Po několika minutové domluvě, kdy Monča využila své malířské umění a nakreslila pánovy stan, nám bylo sděleno, že zde žádný stan, jenom chýše. To už jsem, ale byla tak ve varu, že jsem holkám řekla, že si jdeme postavit stan prostě někam do kempu a basta. Jo zapomněla jsem podotknout, že lilo jak z konve. To, aby jste si všichni mohli udělat úplně detailní představu našeho skvělého příjezdu. Nakonec jsme stan postavily a asi po hodině našly i pani, která uměla anglicky. Hezky nás zkasírovala a ukázala kde jsou záchody, protože to už bylo velmi nutné. Unavený z cesty jsme chtěly rychle zalézt do stanu a doufat, že až se ráno probudíme bude to vše vypadat jako na mezinárodních závodech, kde samozřejmě počítají s příjezdem závodníků, kteří neumí maďarsky. Poslední překvapení bylo, že záchody se v osm večer zavřely a nám nezbylo nic jiného než zalézt do křoví J.

V pátek ráno jsme vyskočily rychle ze stanu. Já již celá nervózní jak to všechno bude probíhat a hurá do kiosku se občerstvit. A ouha, v kiosku nemají nic k jídlu a kafíčko je velikosti náprstku. No nic ještě, že existují maminky. Mamka nám doběhla do města (2km) pro jídlo a já a Monča jsme šly prozkoumávat terén. První den jsem běžela 2 běhy (tj. 4 běhy J), a to jumping dvojic a jumping open jednotlivců. Holčičky byly úplně skvělé. Aimynka běhala snad ještě rychleji než Kate, opravdu mě překvapila. Obě holky byly přesné a rychlé, skoro žádné chyby, až na jeden náběh do slalomu Kate. Na parkuru jsme se setkali s rozhodčími Anne Savioja (FIN), Allan Hansen (DK) a Ton Van de Laar (NL). Všechny parkury byly senzační, těžký, ale běhavý. Člověk i pes si je jenom užíval. No a je tu sobota, té jsem se obávala, protože jsem měla celkem běžet 8 běhů. Naštěstí to pořadatelé měli celkem dobře zorganizované a i přesto, že se člověk nevyvaroval tomu, že se mu někde nějaký ten běh kryl, tak to šlo. Hlavně jsem s sebou měla dvě skvělé pomocnice, který běhaly pro holky a vyměňovaly mi je. V sobotu se  běžel jumping jednotlivců (soutěž plemen), agility dvojic, agility open jednotlivců a nakonec finále dvojic. To považuji za největší dráma celého našeho výletu. Holčičky se do finále dostaly a dramaticky ho zakončily. Finále se běželo formou štafety, kdy  jsou postavený současně dva parkury na sebe navazující tj. 40 překážek. Štafeta vypadá asi takto, psovod číslo jedna drží v ruce štafetu (zde láhev) a vyrazí se svým pejskem zdolat parkur běžně dlouhý a dosti zamotaný. Když dobíhá do cíle, předává štafetu psovodovy číslo 2 a ten běží svůj parkur. Časomíra začíná běžet po proběhnutí psa číslo 1 startem a  zastavuje se v okamžiku proběhnutí psa číslo 2 cílem. No a v čem bylo to naše dráma? Ve všem!!!! Vůbec zapamatovat si parkur o 40 překážkách pro mě nadlidský výkon, dále vůbec uběhnout to a nevyplivnout duši, no a nakonec jak vyřešíme rychlé střídání holek na startu. Výměnu holek na startu dostaly na starosti mamka a Monča. Mamka jakožto zdatný odchytávač měla skočit po Kate a odchytit jí a Monča měla na můj povel vypustit Aimy. Vypadalo to asi takto: Start s Kate, skvěle se nám vedlo žádná chyby, rychlost taky dobrá, vbíhám do cíle oči mám vytřeštěné navrch hlavy. Mamka není v cíly, kdo odchytne Kate. Mamka s Mončou nějak zaspaly a laborovaly tam nad Aimynky obojkem. Takže ze mě vylétlo jen hysterické „ KDE JSI DOPR…….“, mamka bleskurychle přiskočila a chytla Kate. Já přeskočila vedle a dávám povel „ AIMY“, Aimynka vystřelila od Monči jak z praku. Zase všechno bez chyby, asi při 35 překážce jsem již byla na kraji svých sil, mamka říkala, že jsem dobíhala zelená jak ta tráva. No a největší dráma před náma. Moje špatná reakce a pozdní stažení Aimynky (kdo by taky ještě po tom všem dokázal přemýšlet) – DISK na poslední překážce. Aimynka skočila místo cílové startovou skočku. V davu to zahučelo a já byla i přesto na holky strašně pyšná. I když na kraji svých sil J.

V sobotu večer měl být společenský večer s jídlem a tombolou. Raději se o tomto fiasku ani nebudu rozepisovat. Jenom ve zkratce. Půl hodina zpoždění, sedělo se na židlích které byly narovnané do kruhu po obvodu místnosti, žádné stoly před vámi. Na stoly, které byly uprostřed místnosti, pak kuchaři přinesly jídlo a 250 lidí se na to vrhlo jak psi, jíst jsme to měli na klíně. Děs!!!! Znechucený jsme odkráčely do stanu. Jinak se ještě ten večer vyhlašovaly družstva a dvojice, vtipné bylo, že jak družstva, tak dvojice dostali dohromady vždy jeden pohár a k tomu NIC! Žádné ceny. Pokud byly členové družstva, každý z jiné části republiky, tak si ten pohár měli asi rozbít.

No a konečně před náma neděle. Poslední den. Běhalo se agility jednotlivců (soutěž plemen), finále plemen (kam se probojovala Kate) a finále národů (kam se probojovala zase Kate). Nakonec holky zaperlily Kate 2. místo open jednotlivců (součet dvou běhů) a 4. místo v soutěži jednotlivců plemen, Aimynka 4. místo open jednotlivců (součet dvou běhů).  Aimynka mě mile překvapila, vzhledem k tomu, že na závodním poli se pohybuje pouze něco málo přes půl roku, běhala jak ostřílený mazák.

Konečné zhodnocení je, že výlet to byl skvělý, holčičky každý běh běžely naplno a skvěle. Jen ty Maďaři mě dostali. Nejen, že v pravidlech Mezinárodního poháru plemen je, že pořadatel je povinen zajistit pro každého účastníka upomínkový předmět ( v Lounech jsme např. dostali svojí fotku s pejskem v rámečku) a zde samozřejmě nic. Ale nejtrapnější bylo, když předávali ceny, což byly kokardy (takové ty pentličky smotané do kolečka, na kterých ani nebylo uvedeno za co to je a odkud to je), že na některé vítěze se již nedostalo, tak dostali jen reklamní pytlích s krmivem. Rozhodčím, které ceny předávali mi přišlo, že bylo opravdu trapně. Jasně všichni říkáme „neděláme to pro ceny, ale pro radost“, ale když jedete 600km na mezinárodní závody, vyhrajete a ještě si od tamtu nic nepřivezete, no každý si to rozeberte po svém.

Jinak každému vřele doporučuji takovéto závody vyzkoušet, protože atmosféru, kterou tam zažijete, určitě v ČR nepotkáte. Sešlo se tam 9 států a cca. 250 týmů.  

Parkury

( rozhodčí - druh závodu )